...by ze mě James Joyce měl radost;-) aneb všehochuť aneb co mi tak běželo hlavou...

 

20. 11. 2009

Někdy mám pocit, že se mi srdce snad rozpadne...jako by mě "bolel "celý svět kolem mě...

Kdo z vás může jen o píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat? (Lk 12,25)

Tančit, tančit, chci tančit po louce širé, květů plné, až do úsvitu, zmrznout nočním chladem, urousat se od rosy, s vlasy rozevlátými, jako bych chtěla pojmut celou šířku hvězdného nebe...dýchat čerstvý vzduch, tančit bosky, jako víla, vlající sukně na noční obloze...

Líné kočky se toulají po střechách, na sluníčku předou...

Panie, kim jestem? Kim jesteś Ty? Toužím Ti být blízko, tak blízko, až bych cítila Tvůj dech na svém rameni, když se Ti schoulím do náruče...

Jeho strniště mě šimralo na líčku, dýchal mi do vlasů, tak příjemně...voněl.

Je příliv, stojím a ani se nehnu, slaná voda mi protéká mezi prsty, stále blíž...tam v dáli svítá, červánky se rozlévají po obloze jako rozpustilé potůčky.

Nad Kavkazem letěly sny, trochu potrhané, však plné touhy být blíž nebi.. Hory stály majestátně v posvátném závoji mlhy, kudy jít do ráje? Snad mi to jednou pošeptá...

 

11. 4. 2010

Proč? A kdy? Kudy? Řekni jen...kam jít. Cesta vede za obzor. Jenže tam nevidím...tak mám strach. Vezmi mě do náruče, prosím.

Jedynym szcześciem na ziemi jest świadomość, ze Bóg nas kocha. (św. Jan Maria Vianney)

Možná se zblázním radostí. Kdo ví.

Až spatřím svou hvězdu, zaraduje se mé srdce radostí. Že září. Že svítí, jasně.

Vrabci si cvrlikali, že prý odpluje daleko, ale nevěřila jsem jim ani slovo, ani slovíčko.

Nohy utíkaly úplně samy, škobrtaly přes kameny a kořeny...co na tom. Na tom přece nesejde. Hlavně, že běžely. Že vůbec směly běžet.

Ach, jak je život krásný! ŽIVOT!

Je to jako být na chvíli slepý...jen nasloucht...barvám, tmě, tlukotu srdce. Tak blízko...

Při sedmém pokusu, dal jí pusu na pusu (Nesmělá-Jablkoň;-))

Pruhovaná trička, pruhované pleny, pruhovaná láska. Všude pruhy. Od východu až na západ, od severu k jihu. Pruhovaní slavíci, pruhované sklenice, pruhovaný lesní mech...

Vzdech uvízl v pavučině jako malá třpytivá muška. Dál se nedostal.

Slyšela jsem akordeon ve dne, i za noci. Hrál tu vesele, tu teskně. Pokaždé však nádherně, měl v sobě kus nekonečna...

A on běžel po pláži, po teplém písku, který neměl konce. Otisky mušlí se mu vrývaly do chodidel, nebyl ale k zastavení. Nakonec padl vyčerpáním. Kolem byl však jen písek a sůl. Kdyby se byl býval podíval vzhůru, mohl si všimnout, že tam, za sluncem, je pramen čiré vody.

Holubice míru nesla snítku v zobáku. Byla tak bělostná, jako předobraz nebe.

Za chvíli pokvetou akáty...letos znovu. A přece jinak, voňavěji.

Smrti, kdepak jsi, smrti? kde je tvé vítězství? Ressuscito...

Jako sivé tažné labutě, tak chci letět i já.

Protože on ještě neví...ale moje srdce už hoří. Tluče trpělivě. Ty víš, Pane?

Nezapomeň na ten čerstvě upečený preclík, přibalím ti ho do ranečku spolu se snítkou mateřídoušky. Když už tedy odcházíš v ten širý svět. Abys na mě nezapomněl. Až uvidíš moře, až smočíš své uondané nohy ve slaných vlnách, vzpomeň prosím na naše zápraží. Zrovna na něj dopadá slunce. Vůně čerstvě pečeného chleba mě šimrá pod nosem a naše kočky předou radostí. Mateřídouška pomalu uvadá. Já tu sůl necítím. Ale v mém srdci se narodilo slunce.

 

14. 4. 2010

Zase slyším ten klavír.. břinká jako by měl za chvíli vypustit duši.

Až uslyším trávu růst, až se probudí poupata, tehdy zahradní houpačka obletí staletý dub sedmkrát dokola, a děvčátko na ní sedící si bude moci sáhnout špičkou střevíce na měsíc.

těším se...

 

20. 4. 2010

Kavkazské sny dostaly jasnější obrysy... mísí se s polární září a vůní miminek. Je to prostě k zbláznění...

Obloha se mění tak rychle, až mi oči přecházejí. Houpe se celý svět. Duhové kuličky, vůně smůly i okenice odnaproti.

Cítím šumění moře...všude..v kostech, v srdci.. snad mi nepukne.

Sněženky se ukryly pod letmý závoj pokory a zpod skloněných hlaviček byl cítit záchvěv touhy.

Asi se vážně budu muset naučit na ten akordeóóón:-)

Zase zapadá slunce.. zase vlahý večer.. kdesi v oceánu skáčí delfíni radostí z toho, že voda je slaná. A jinde zas malé děvčátko utíká do tátovy náruče, aby mu pošeptalo tajemství, že totiž hvězdy mrkají.

Ale ty kameny byly stále chladné, a zasypaly mu oči až do hlubiny, že by je ani dvousetsáhovým vědrem nevylovil. z šedivé studny. plné lišejníku a všelikých breberek.

než zrudne nebe..

Rozkvetlá duha byla jako skluzavka pro víly...a rosa padala tak tichounce, že by ani trávu nevzbudila. Natož pak medvěda.

Protož zadujte fujary, rozezvučte se cimbály, ať mohu tu chválu vytančit až ke studánce...

Snad mě při tom neklofne sojka. To by bylo nemilé.

Dva dědoušci seděli v prachu ulice a hráli na housle takovým tempem, jako by měli umřít natotata. I pak by jistě husličky ještě dále vrzaly... a lidé kolem by i dál chodili slepí.

Voněl čerstvý chleba...s kůrkou křupavou. A vyleštěné boty v předsíni salutovaly jako vojenská garda. Jako celý regiment.

I archanděl Michael mě sledoval ze stěny svým zvídavým okem.

Přes kolik potůčků a údolíček se dostane člověk až na kraj světa? Řekni jen..

A racek se mi smál. Nevděčník jeden. Tomu se to mává...párkrát křídly nahoru dolů, a je za obzorem.

 

4. 6. 2010

To když je člověku tak úzko, že už mu ani slzy nestačí...

chtěl by toho tolik...možná stočit se do klubíčka, útulně, jako u maminky v bříšku.

Ve večerním tichu kvetly akáty. sladce, omamně, vznešeně. Větve byly obsypány květy jako sněžným popraškem, akátová vůně svítila do ulic.

Proč se nevydáš na konec světa?

Byl plný slané vody, voněl březovou kůrou, nesl na křídlech všechny sny.

Země byla placka placatá. A on se tomu smál.

Hloubil jamku do hlíny, a duhové kuličky tančily až do noci. Než mu je ukradl stín.

Zahradní slavnost se protáhla do pozdních hodin. I růže už spaly. A slunečník se třásl zimou. Pruhovaný.

To ticho, ta krása, až se dech tají. Ty tiché vzdechy, tenké jako pavoučí vlákno...rozezněly by i zvony katedrál..

Červené domečky na kopci vypadaly, jako by se jí rozsypaly jeřabinové korále.

A nebe bylo modré až do konce.

 

...pokračování příště...